Občanské sdružení
Kamarádi
Hradiskova 611
Jablonné nad Orlicí
56164

Dobytí Jižního Pólu

(Deník převzat z původních stránek www.kamaradi.wz.cz)

Deník

1. den 16,00
Východ ze základního tábora, nálada je optimistická.

Již včera jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet na jižní pól. A při té příležitosti jsme si řekli, že tam budeme první na světě. Skromnost z nás jenom čiší. Po hlasování na který pól se vzdat jsme se rozhodli pro jižní, poněvadž severní dobyl již nějaký břídil před námi a proto pro nás není atraktivní. Měli jsme celkem tři hodiny (dny) na přípravu, návštěvu superhypermakromarketů (specializovaných pro výpravy na jižní pól) a rozloučením s našimi mobilními teletinami, neboť jsme se obávali, že na pólu není signál. Na procházku na pól jsme šli v tomto složení: já velitel Roald Amundsen, vědec Kirsten Lachtanson, hrobník Swen Mrtvolson, zdravotník a veterinářka Inge Obvazson, kuchař Tom Hladson, navigátor Olaf Buzolson, psovod Astrid Vodopson, pes Alík Sežralson. A tak jsme teda šli. V tomto složení jižní pól nelze minout.


2. den 17,00
Nálada stále optimistická a čím jdeme více k jihu je stále větší teplo.

I náš Alík odložil již jeden kožíšek. Jezdí tady samý motorový sáně, které mají pod kapotou minimálně 150 sobů. Takový cestovní ruch jsme zde nečekali. Nasazujeme sluneční brýle, protože je tady sluneční záře jako kráva a psovod si zapomněl plavky. To nám ta výprava pěkně začíná.

3. den 18,00
Když jsme dorazili do Brna, věděli jsme, že už to máme jen co by kamenem dohodil. Ušli jsme 700 km. Na 2 dny to není špatné. Máme před sebou už pouhých 7782 km a víme to naprosto přesně. Sundáváme sluneční brýle, neboť nevěříme svým očím. Před námi se koná velká Barbikqu. Pěkně nás nasrali, neboť nám v první chalupě prase nedali a v 2. pivo rovněž neukáplo. Málem došlo k velké tragedii. Róňu napadl zlý vlk a málem se mu zakousl do lýtka. Měl štěstí, že nestisk, měl by nakopnutou prdel.

Optimistická nálada stále přetrvává a nezaznamenali jsme žádné ztráty.

4. den 19,00
Optimistickou náladu stále neztrácíme.

Založili jsme první výškový tábor – dobyli jsme 87 rovnoběžku. Jenom té konzervy nám bylo líto. Náš první úraz – Buzolson se praštil do hlavy a nic. Po zkušenosti s konzervou jsme se pustili do našich zásob (skromných). Máme velkou nevýhodu, protože vlečeme jídlo i na zpáteční cestu, což druhá výprava nemusí, protože ví, že umře. Ale neseme to statečně.

Naše nálada je více než optimistická.

5. den 20,00
Doplnili jsme zásoby tekutin. Sabotéři v základním táboře nám dali jednu nádobu prasklou. Ale tím nás nezničí. Nasadili jsme si opět brýle, tentokrát měsíční. Hned je to lepší, akorát nic nevidíme. Ale to nevadí, stejně je tma. Ps: sobi žijí v noci a svítí jim oči. Zdokumentovali jsme si měsíc a nás a je to dobře – právě zašel. V tom případě jsou brýle celkem zbytečné. Pořád nic nevidíme.

Nálada je optimističtější než kdy předtím.

6. den 21,00
Opět jsme doplnili zásobu tekutin. Ve 21,00 jsme vybudovali letiště pro případ nouze (což se nám nemůže stát). Měsíční brýle neztrácí na své permanenci. Už si připadáme jak blbci, jak je pořád nasazujeme a sundáváme. Právě jsme měli největší konflikt naší cesty o tom, jakou chuť má voda. Nikdo nevyhrál. Únavou cítíme fernet, broskvovou atd. ale nic z toho tu nemáme a hlavně ani nepotřebujeme – jsme plni sil.

Nálada je optimistická – co dodat.

7.den 22,00
Potkali jsme ruského polárníka, který zde trávil již nějaký ten pátek. Dali jsme mu napít, najíst a odvlekli jsme ho na letiště. Pokračujeme dál.

Nálada je super optimistická, ale pozor na jelena.

8. den 23,00
Každou chvíli bychom tam měli být. Nemáme čas, spěcháme.

Nálada = optimismus

23:10 Jižní pól dobyt!!!


Veškeré dojmy sdělíme v přechodném tábořišti.
Byli jsme první!!!

A po kolena v blátivém sněhu. Náš ubohý psovod zapadl až po pás. Ten pocit, kdy jsme vztyčili za trubu polárních jelenů vlajku se nedá popsat. Byla nám zima, ale nepropadli jsme trudomyslnosti a veselí a v plném počtu jsme zakončili naši procházku. Po dobytí jsme se rozhodovali, zda to nevezmeme pro srovnání na severní, ale nebyl čas, protože jsme si museli hrát s míčem proti trudomyslnosti. Uvařili jsme si jižní čaj a i když se nám vůbec nechtělo spát (neboť jsme nebyli vůbec unavení) šli jsme si lehnout a přečkávali bdící několik hodin spánku. Skotové dorazili až o 3 dny později. Unavení, malátní, zničení, bez poníků, prostě pravý opak.

Dobrou noc. Optimismus z nás stále čiší.

9. den 6,00
Právě vstáváme.

Po pravidelně se střídajících hlídkách které trvaly celou noc jsme se rozhodli, že sejdeme do základního tábora. „Psovod neslyšel že má velkou prdel“ Opět jsme si uvařili teplou jižní polévku z hovězího soba a se sobími knedlíčky a mušličky. Hlad nemáme, jsme plní dojmů, ale chceme si ulehčit. Čistíme si sluneční brýle, neboť nám na ně padla rosa a my potřebujeme vidět. Už je světlo, jeleni neřvou – už si asi vrzli.

Nálada je neustále optimistická, ale zatím jsme nevstali – tak uvidíme.

10. den 7,00


poznámka: Amundseni nejedí psi. Náš Alík nám byl velice potřebný, prakticky vyčmuchal jižní pól.

Všichni potřebují močit, ale nikomu se nechce a tak se na to asi vykašleme. Dokud to nevychladne je to dobrý zdroj tepla. Nevíme, jestli odejdeme, jsme přilepeni k polárním spacákům.

Nálada se ani nedá popsat jak je optimistická.

11. den 8,00
Vyrazili jsme z tábora. Skotové zmláceni cestou ještě tvrdě spí. Těsně před naším odchodem se probudili a my s nimi prohodili pár soustrastných vět – koneckonců byli druzí. Není to špatné umístění – druhé místo ze dvou taky není k zahození. Jdeme plni optimismu dále. Kurděje nás zatím nepotkali.

12. den 9,00
Našli jsme zásobu jídla, tudíž jsme poznali, že jsme v zásobovacím táboře.

První zápis o přestupku – náš psovod má podezřele blízký vztah s jedním prašivým anglánem. Museli jsme ho potrestat.
Náš milý Alík nechtěně urazil polárního jelena větou: „Teď nevylezeš srabe, když je vidět“ a on vylezl. Přeběhl nám přes cestu, kdyby vyběhl o 30 vteřin déle měli jsme po hrobníkovi a velitelovi. PO 20 vteřinách po Busolovi a zdravotník byl jelenovi takřka na dosah. Našli jsme také zásoby pro Brity a provokativně jsme jim na zásoby zapíchli naši vlajku. Ať vidí, kdo vyhrál.

Nálada po jídle = optimismus na nejvyšší úrovni

13. den 10,00
A jdeme. Jsme několik km za Říčkami a cesta nám moc pěkně utíká. Jezdí tu moc motorových prokletých sání a nikde žádný sob. Jak zní heslo když potká sob soba, mají radost oba, když se potkaj 3 soby, tak se radost násobí. A my jich potkali asi 50. Tak nálada je max. optimistická.

14. den 11,00
Spěcháme do zákl. tábora, proto nemáme moc času psát. Konečně jsme na kovárně, máme tady námačky. Sice už je nepotřebujeme, ale máme je. Ps: všichni máme varhánky.

Nálada je tolik optimistická, že kdyby byla víc, tak se z toho zblázníme.

15. den 12,00
Těsně před cílem své cesty píšeme posledních pár řádek. Drobítek nás bolí nožičky, ale není to nic tragického. Trhá se výstroj některých polárníků, ale ještě že už jsme na severu (je teplo) a nemáme omrzliny. Sluneční brýle jsou zase v pohotovosti.

Jsme nejoptimističtější za celou dobu naší výpravy. Asi se zblázníme.

16. den 13,00
ve 13,08 jsme dorazili do zákl. tábora. Unavení, ale šťastní nad našim prvenstvím a hlavně OPTIMISTIČTÍ.